Leden/2023

Já už ty tašky vážně neudržím, běží mi hlavou ve chvíli, kdy jedinou volnou rukou šahám po klíči a snažím se otevřít vstupní dveře. Potřebuju čůrat, strašně moc. Nabrala jsem si toho do rukou strašně moc... Kromě batolete na levém boku ještě nesu čtyři tašky s nákupem, bundy, čepice, nákrčníky, protože jsem chtěla co nejdrychleji vyklidit auto, abych do té kosy a sněhové břečky před domem venku už nemusela. Stačilo, že jsem musela udělat velký rodinný nákup a měla k tomu na pomoc všechny čtyři pomocníky v hnusobřečce před Lídlem v Průhonicích.

Už to znám, tohle dělám pořád, ověším se jak vánoční stromeček a pak sotva dojdu ke dveřím. Už už otáčím klíčem a v radosti a čekající úlevu bezpečí našeho domu, slyším jen tiché šeptnutí: ,, Já jsem se počůrala mami." 

,,To nevadí holčičko..." vysoukám ze sebe zničeně a už cítím vlhké teplo také na mém boku, počůrám se asi taky. Hlavou mi běží, že potřebuji už uklidit ten nákup do mrazáku, nebo alespoň všechno to mražené zboží, které místo půl hodiny po cestě z nákupu rozmrzá už hodinu, protože syn třikrát po cestě v autě zvracel.

Svlíkám holčičce kalhoty, kalhotky i tílko, protože, ačkoli nikdy není, tak tentokrát bylo zakasané přesně až pod prdelku a tak se počůralo také. Koukám a vidím, že tady najednou mezi dalšími taškami nákupu, obřími baleními toaleťáku, balíky mouky a gelu na praní, které už stihly větší děti vynosit z auta do předsíně, běhá polozmrzlá namodralá nahatina. Koukám, a trošku nevím, co dělat dřív, tak usuzuji, že by bylo fajn tu holou prďku oblíknout, protože jsme od rána byli v Praze a tudíž doma nezatopili a teplota tu není nic fajnového. Od začátku konfliktu na Ukrajině topímě dřevem, a tak se nám obšas stane, že je zima, nebo, že neteče teplá voda, když se nám nepodaří v domě hned z rána zatopit. 

Volím tedy priority, ostatně jako vždy v celé éře rodičovství. Nejdřív obléknout, pak naházet věci podléhající rozmrazu do mrazáku a pak řádně zatopit. A taky se konečně vyčůrat...

Když ty dvě věty výše nad sebou čtu, člověk by si řekl, že to je práce na půl hodiny nejvíce, ale jen rodič mnohorodič ví, že to nikdy neproběhne na dvě věty.

Jen, co obleču svoji první prioritu, volá na mě z patra naše nejstarší, že jí kluci zase vlezli do pokoje, že to hned poznala a že jim mám urychleně něco říct. Nebo je rovnou zabít, aby to už nikdy neudělali a ona měla od nás všech klid. Kluci by byli mrtví a já v base pro vraždu. Řekla bych, že jedna z nejideálnějších představ puberťáků.

Jen, co dokřičí a přestane obviňovat celý svět z toho, že jí není dobře se pro změnu z gauče v přízemí ozývá druhorozené dítě našeho klanu s tím, že je tedy dost nefér, že si ta kráva může takhle klidně prudit a nikdo jí nic neřekne. Že si ta megera klíďo píďo má svůj vlastní pokoj a ještě k tomu musí co chvíli píčovat a že doufá, že za chvíli konečně vypadne na intr a nebude se muset na ten její věčně nasranej ksicht koukat... Ach joooo. To je náladička na palubě takhle k večíru.

A tak se mi teď  aspoň podařilo zout a uklidit si boty, pověsit bundu a odnést z předsíně pár prvních tašek do kuchyně, když slyším naše třetirozené dítě, jak bůhvíproč třísknul pěstí do hracího dětského tabletu naší nejmladší, až začal blikat. Ufff. Ale vím, že Bůh to skutečně ví. A tak vybaluju nákup, několikrát procházím kolem dveří na záchod, ale odskočit si, mě v tom lepkavém nepříjemnu tady, ani nenapadne.

Tááák, kdo ještě může? Je tady někdo? Není tu náhodou nějak málo lidí? Nechce se k nám ještě někdo přidat? Mám pocit, že už nezvládnu ani jedinou myšlenku. O čemže jsem to vždycky snila při poslechu romantických písní od Brontosaurů, či Haničky Zagorové. O velké rodině?

Chci pryč. Hned. Ještě dřív, než přijde další kolo, kdo koho nasral a co všechno je špatně.

Nebo další kolo pláče, protože mě bouchnul.

Protože jsem se bouchla sama.

Protože mi poradil jak vybarvit modrý rámeček.

Protože mi neporadil jak vybravit modrý rámeček.

Protože jsem se kousla do rtu.

Protože se zlomila pastelka.

Protože jsi mi ji mami ořezala moc do ostra.

Protože chci papat.

Protože nechci papat.

Protože jsem chtěla tričko s Chasem.

Protože jsem to tlačítko chtěla zmáčknout já.

Protože do pokoje přišel brácha, sice nic nedělá, ale je tady, a tak řvu, jen co mi plíce stačí.

MUSÍM ODSUD ODEJÍT... TEĎ HNED.

Než ale v hlavě sestrojím plán, jak by se mi to mohlo podařit, začíná další kolo.

Ve kterém přichází totálně vyblitý syn s tím, že má obří hlad a že by si dal tu šunku co jsme koupili a taky nějaké ovocíčko. 

,,No jo, určitě, připravím to, to je jasný, že máš hlad, vždyť jsi všechno vyzvracel.. A když už mu nesu chleba se šunkou, jablko a banán ke stolu, ozve se druhý syn, že porušujeme dohodu, protože po páté hodině odpoledne už nemáme jíst žádné sladké věci a to zahrnuje také sladké ovoce.

Ach jo, tyhle naše dohody..

Ach jo, kdo má teď sílu vysvětlovat, že i dohody se občas mohou porušit? Obzvláště, když se někdo třikrát vyblije z podoby a pak přijde, že už by jedl...

Ach jo, dochází mi, že plán útěku stejně nevymyslím. Vždycky si o něm sním, je to úlevné. Mít v mysli ten pocit, že si jen obleču bundu, pohorky a klidně se tou zimní sněhobláto sračičkou půjdu chvíli projít - SAMA.

Neschopna slova se tiše vplížím do kuchyně a snažím se být při sklízení dalšího nákupu takřka neviditelná. Jemně nasazuji sluchátka a pouštím si do nich svoji hudbu. To je vlastně jediný útěk, který pro zachování zdraví všech přítomných udělat mohu.

A tak jsem občas přítomná jenom fyzicky.

Protože můj nervový systém by při dalším mentálním zapojení se do sourozencomydlící smršti jistě zkolaboval.